Jak jsem dostal novou šanci.
Na začátku měsíce se nám podařilo získat nový rodinný projekt. Koupili jsme dům kousek za Prahou a tak jsem neváhal a hned se pustil do práce. Jelikož byla v domě zima, šel jsem raději na zahradu bourat starou kůlnu. Demolice šla hezky od ruky, za pár hodin jsem měl narovnané všechny velké trámy na hromadě. Poslední trám byl obzvlášť těžký, takže jsem jej celý neunesl. Dal jsem si ho tedy na jedné straně do náruče a pomalu ho rotací přesouval. Když v tom jsem zakopl. Padl jsem na záda, hlavou přímo na poskládané trámy a ten 30X20 trám v mé náruči mi skončil přímo na tváři.
Byl to okamžik.
Posadil jsem se, otevřel oči a vidím. Super. Šáhl jsem si na obličej, krev. Super. Vše funguje. Zrovna přiběhl brácha a pomohl mi sundat trám z těla. Postavil jsem se uviděl ten mega hřebík, který trčel hned vedle hlavy. “Kdybych spadl o pět cenťáčků vedle, tak by mi prorazil lebku… a kdybych spadl o centimetr dřív, tak by ten trám nejspíš zlomil vaz,” prolítlo mi hlavou.
Po té, co jsem se uklidnil a ustaly mžitky, uvědomil jsme si, že kdyby Bůh chtěl, mohl jsem být mrtvý. Ale jsem živý. To, že jsem spadl přesně tak, jak jsem spadl a že se mi vlastně nic nestalo, bylo jen takové přátelské poplácání po ramenou a připomenutí, že nic není tak automatické, jak jsem si zvykl.
2. března si zapisuji do diáře jako moje druhé narozeniny. A jsem moc rád, že jsem si díky této “maličkosti” mohl opět uvědomit to, že život není o sledování televize, internetu, ale o žití. O tom být s rodinou, tvořit a radovat se i z maličkostí. Nikdy nevím, který okamžik bude opravdu ten poslední…